Místo konání
REGIONÁLNÍ CENTRUM OLOMOUC (RCO)
Jeremenkova 40B
772 00 Olomouc
www.rco.cz
Budova RCO leží v blízkosti vlakového a autobusového nádraží a je lehce dostupná městskou hromadnou dopravou z centra města. Pro účastníky kongresu bude dostatek parkovacích míst v podzemním i nadzemním placeném parkovišti.
Olomouc - místo ve středu Evropy
Olomouc (101 tisíc obyvatel) patří mezi nejvýznamnější centra v České republice. Díky své bohaté historii, starobylé univerzitě, kulturním a řemeslným tradicím, ale především centrální poloze v rámci Moravy, byla vždy atraktivním místem pro turisty, obchodníky a podnikatele.
Některé z olomouckých památek
Sloup Nejsvětější Trojice
je vůbec největším seskupením barokních soch v rámci jedné skulptury ve střední Evropě. Sloup měří 35 metrů a v jeho spodní části se nachází kaple. Sochařskou výzdobu tvoří 18 soch světců, 12 figur světlonošů, 6 reliéfů s polopostavami apoštolů, dále sousoší Nanebevzetí Panny Marie umístěné ve střední části sloupu a vrcholové sousoší Nejsvětější Trojice. Obě sousoší jsou měděná a pozlacená. Sloup Nejsvětější Trojice vznikl z iniciativy místního kamenického mistra Václava Rendera, který jeho stavbu od roku 1716 řídil a z počátku i financoval. Do své smrti roku 1733 Render vybudoval první patro s kaplí. Za účasti řady dalších řemeslníků a sochařů se v budování sloupu pokračovalo až do roku 1854. Vedle Filipa Sattlera se na sochařské výzdobě sloupu podílel zejména Ondřej Zahner. Po dokončení byl sloup vysvěcen olomouckým biskupem a kardinálem Troyerem, za osobní přítomnosti císařovny Marie Terezie a jejího manžela Františka I. Lotrinského. Čestný sloup Nejsvětější Trojice je památkou světového významu. V roce 2000 byl zapsán na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Ariónova kašna
Novodobá Ariónova kašna se nachází na jihozápadním nároží radnice. Námětem sochařské výzdoby je antická pověst o řeckém básníkovi, pěvci a hráči na kitharu Ariónovi, kterého zachránil z mořských vln delfín, přivábený Ariónovým zpěvem. Oválný bazén kašny je zapuštěný pod úroveň dlažby a nese tři bronzové skupiny: obelisk na krunýři monumentální želvy a dále sousoší dvou dětí a stojícího Arióna s delfínem. Další plastika želvy je k radosti nejmenších obdivovatelů díla umístěná na sousedním prostranství vedle nádrže. Všechny plastiky jsou pokryty drobnopisným reliéfním dekorem, jehož úlohou je oslavit Moravu, město Olomouc a Olomoučany.
Ariónova kašna vznikla v roce 2002 v rámci rozsáhlé rekonstrukce Horního náměstí a doplnila tak soubor olomouckých barokních kašen inspirovaných antickou mytologií. Tato sedmá olomoucká kašna je dílem zdejšího rodáka sochaře Ivana Theimera a architektky Angely Chiantelliové.
Klášter Hradisko
Dnešní klášterní areál je pro svou půdorysnou dispozici často nazýván hanáckým Escorialem. Rozsáhlý komplex zaujímá plochu více než jednoho hektaru. Čtyřkřídlou stavbu nad půdorysem obdélníka s nárožními věžemi a příkopem dělí vnitřní příčné křídlo na dvě části – konvent a prelaturu. Zatímco severní část kláštera byla vybudovaná ještě v duchu italského manýrismu, budova prelatury je již vrcholně barokní. Monumentální průčelí prelatury zdobí plastický architektonický dekor a portál se sloupy a balkónem. V patře prelatury se nachází slavnostní sál. Na jeho vnitřní výzdobě se podílel mimo jiné i přední rakouský malíř Paul Troger. Roku 1731 zde namaloval monumentální nástropní fresku na téma Zázračné nasycení. Fresku obklopuje malba iluzivní architektury od Antonia Tassiho. Neméně významná je také štuková a malířská výzdoba klenby klášterní knihovny. Spolupracovali na ní na počátku 18. století italský malíř Innocenzo Monti a sochař Baltassare Fontana. Klášter Hradisko byl založen jako benediktinský roku 1078. Před polovinou 12. století však benediktýny vystřídali premonstráti, kteří na Hradisku zůstali až do zrušení kláštera roku 1784. Po zpustošení kláštera švédskými vojsky během třicetileté války došlo v druhé polovině 17. století a první třetině 18. století k jeho postupné stavební obnově. Plán vypracoval Giovanni Pietro Tencalla, severoitalský architekt působící ve střední Evropě. Do roku 1702 vznikla severní polovina kláštera s konventem, knihovnou a hlavní věží. Během požáru roku 1705 vyhořela celá budova prelatury. Další fáze výstavby následovala až od roku 1726. Autorem vstupní části prelatury, která se řadí k dílům středoevropské vrcholně barokní architektury, je Domenico Martinelli, další italský architekt působící ve střední Evropě. V letech 1726–1732 byl postaven kostel sv. Štěpána, jehož stavba vykazuje slohově nejvyspělejší prvky. Autorství plánů kostela s oválnou dispozicí je dosud nejasné. Roku 1748 klášter navštívila Marie Terezie se svým chotěm Františkem Štěpánem Lotrinským. V roce 1800 zde byli internováni francouzští váleční zajatci a od roku 1802 slouží budova kláštera až do dnešních dnů jako vojenská nemocnice. Koncem 20. století prošel značně zchátralý komplex celkovou památkovou obnovou zahrnující také dostavbu dříve poškozené centrální věže.
Kostel sv. Michala
Trojice kopulí tohoto barokního kostela je jednou z výrazných dominant města. Chrám vznikl přestavbou původního gotického kostela. Jednolodní sálová stavba s postraními kaplemi má bohatou sochařskou a malířskou výzdobu a je ukázkou barokního působení na smysly věřících. Průčelí kostela zdobí sochy Salvátora a Panny Marie od Ondřeje Zahnera z 30. let 18. století. K budově kostela přiléhá gotický ambit zaklenutý křížovou klenbou a gotická kaple sv. Alexeje. Na místě dnešního kostela sv. Michala postavili dominikáni ve 13. století svůj kostel a klášter. V sakristii kostela se dochovala klenba z 1. poloviny 13. století. Ambit, který byl součástí kláštera, je zaklenutý křížovou klenbou z 2. poloviny 14. století. Přilehlá kaple sv. Alexeje má gotický portál a gotickou klenbu v presbytáři. Během třicetileté války byl kostel sv. Michala velmi poškozen a proto se v letech 1673-1699 přikročilo k jeho barokní přestavbě. Dominikáni pověřili přestavbou svého chrámu Giovanniho Pietra Tencallu, císařského architekta a inženýra původem z Bissone u Lugánského jezera. Do závěrečné fáze výstavby zasáhl dílčími úpravami na počátku 18. století také další významný italský architekt, Domenico Martinelli z Luccy. Přestavba zachovala původní gotickou věž. Budova kláštera, sousedící s kostelem, byla v 19. století přebudován pro účely kněžského semináře.
Olomoucký orloj
je zasazen do severní fasády radnice. Jeho architektonický rámec tvoří výklenek s lomeným obloukem, dosahující výšky 14 metrů. Dnešní podoba orloje je z 50. let 20.století a je poplatná tehdejší oficiální estetice socialistického realismu. Mozaiková výzdoba orloje sestává z medailonů na bočních stranách výklenku, znázorňujících práce charakteristické pro jednotlivé měsíce v roce. Ve vrcholu výklenku uplatnil autor návrhu - Karel Svolinský – folklórní motiv Jízdy králů. Ve spodní části mozaikové výzdoby jsou po stranách dobově poplatné postavy představitelů pracující třídy. Orloj vznikl údajně už mezi lety 1419–1422. Bezpečné zprávy o něm však máme až z konce 15. století. Není vyloučeno, že vznikl v rámci pozdně gotické přestavby budovy radnice, která se uskutečnila v roce 1474. V průběhu staletí orloj nabyl několika různých podob. Umělecky nejhodnotnější zřejmě byla jeho barokní úprava podle návrhu malíře Jana Kryštofa Handkeho z roku 1747. Roku 1945 byl orloj během osvobozovacích bojů poškozen natolik, že tehdejší představitelé města zamítli rekonstrukci jeho původní podoby a rozhodli se nahradit ji soudobým dílem. Nový orloj vznikl v polovině 50. let podle návrhu Karla Svolinského (mozaika) a jeho manželky Marie (figurky). Hodinový stroj z roku 1898, jedinou původní část orloje, opravil olomoucký hodinář Konrad Schuster.
Bazilika Minor (Svatý Kopeček)
je barokní poutní kostel s dvouvěžovým průčelím je výraznou dominantou krajiny v okolí Olomouce. K budově chrámu přiléhají po stranách boční křídla s atikou nesoucí sochy 12 apoštolů a dvou světců - sv. Šebestiána a sv. Rocha. Za kostelem se nachází ambit a kaple Panny Marie. Jednolodní interiér chrámu je ve střední části zaklenutý masivní kupolí. Po stranách lodi jsou boční kaple. Na výzdobě interiéru chrámu se podílela řada místních i cizích malířů, sochařů a štukatérů. Jan Kryštof Handke vymaloval pendantivy kupole alegoriemi čtyř světadílů. V jedné z bočních kaplí se nachází Handkeho sv. Augustin, jedno z nejkvalitnějších malířových děl. Vedle obrazu sv. Josefa od Tobiáše Pocka, údajného žáka Karla Škréty, je třeba zmínit i oltářní obraz na hlavním oltáři od benátsky orientovaného Johanna Spillenberga. Na celkovém působení vnitřní výzdoby kostela se nemalou měrou podíleli i sochaři - Josef Winterhalter, Jiří Antonín Heinz a Michael Zürn. Zakladatelem poutního místa, situovaného na vyvýšenině východně od města, byl olomoucký měšťan a obchodník s vínem Jan Andrýsek. V roce 1629 získal povolení ke stavbě kaple, která byla 4 roky poté vysvěcena. Na hlavním oltáři byl umístěn votivní obraz Panny Marie. Díky zde zaznamenaným zázrakům se kaplička stávala stále navštěvovanějším místem. S rostoucí popularitou poutního místa však kaple nestačila pojmout přicházející poutníky. Proto z rozhodnutí premonstrátů usazených na nedalekém Hradisku došlo ke stavbě nového kostela. Poutní kostel Navštívení Panny Marie byl vybudován v letech 1669-1679 podle projektu Giovanniho Pietra Tencally. V letech 1714–1721 následovala druhá fáze výstavby podle plánů Domenica Martinelliho. K budově chrámu byla připojena boční křídla, ambit a kaple Panny Marie. V 90. letech 20. století byly provedeny mnohé opravy, mezi jinými byla také obnovena historická část poutní aleje vedoucí z Olomouce až na Svatý Kopeček. V roce 1995 byl chrám Navštívení Panny Marie povýšen papežem Janem Pavlem II. na baziliku minor.